Další špetka...
Ouha, tak koukám, že stránky od Nového roku stagnují... No jo, přátelé, nebudu to nijak dalece vysvětlovat, stačí napsat spojení "zkouškové období"... Když ještě dodám, že na medicinském oboru... A když ne zkoušky, tak začátek dalšího semestru a už je tu ten každodenní studijní program zas, i když osobně ho mám raději - preferuji určitý pevný režim běžné výuky před tím frmolem během zkoušek.
Ale teď už by vás spíš asi zajímalo, jak se má smečka. Marod Tomík se ze své silvestrovské "nehody" už úplně otrkal a jakoby omládl, hraje si s mrňaty, prohání je a už se moc těší, až bude teplé jaro a podívá se ven. "Miminka" už dávno nejsou miminka, všechny už mají za sebou první říji, ta nejmladší paradoxně začala jako první, má odříjeno už asi dva týdny. Týden nato začaly obě její sestřičky. Nicméně jsou to zlatíčka, zkušení chovatelé mě upozorňovali, že snést říjící kočku v bytě nelze mít, že v noci volají ženichy. Ale zřejmě se naše puberťačky rozhodly, že se nebudou chovat tuctově a v noci spinkaly a byly jako pěna, přes den se omezovaly jenom na hromadu mazlení a vrkání a podobně. To nás mile překvapilo a uklidnilo, takže počkáme, až odříjí všechny a pak zajistíme nezbytně nutné - kastraci, nemůžeme je přece v chatové osadě nechat nekastrované, byly by tam časem spousty koček, o které bychom se těžko starali, takže není nazbyt.
Pokud čekáte na nějaké vylomeniny, naše holčičky nezklamou ani tentokrát... Jak totiž rostou, jsou z nich opravdu klasické děti, které si musí všechno vyzkoušet, takže se nedivte, když teď napíšu, že jsem Mourině tahala z krku dvacet centimetrů niti, co sežrala ze špulky na šicím stroji, druhý den ráno jsem se rozespalá šourala v pyžamu do koupelny a malá černoška na mě mrkala šibalským očkem... schválně, hádejte odkud... přihořívá... no jistě, kočka je tvor šplhavý, takže visela na garnýži za přední tlapky, zadníma zaháknutá za záclonu. V první vteřině jsem myslela, že ji bacím, ale pak jsem se začala smát, protože tam tak visela a koukala na mě jak neviňátko. V tom šoku už jsem bohužel nestihla tasit foťák.
To by bylo tak všechno, co mě napadá, kočkování celé smečky už je u nás na denním pořádku, až si říkám, jestli se starouškové budou chtít s tou omladinou loučit. Uvidíme... No, i když, jeden spor tu vlastně přece jenom byl, v rámci těch mladších.
Jednoho dne si totiž dětičky hrály na škrabadle, kde mají zavěšený provázek s několika knoflíky. Nikdo přesně neví, jak k tomu došlo, ale najednou na provázku visela černoška za zadní nohu a samozřejmě sebou strašně mlela, prskala, syčela, řvala, snažila se osvobodit. Takže táta okamžitě tasil kleště a zavěšená hračka u nás už nikdy nebude... Hned poté jsem malou chytila, i když se moc nechtěla dát, ale musela jsem zkontrolovat, jak je na tom, jestli si něco neudělala. Kostičky byly na svém místě, noha ji moc nebolela, ale byla v pořádném šoku. Zalezla do ložnice pod postel, odmítala ten prostor opustit a kdykoliv se okolo jenom mihla Mourina, tak na ni hrozitánsky zasyčela, vůbec jí nedovolila se přiblížit, jako by za to snad mohla. Asi se kolem ní motala, jak tam chudák visela, tak si tu nepříjemnost spojila s ní, i když díky tomu povyku se tam během vteřiny seběhli všichni. Celé odpoledne bylo tedy napjaté, večer se "raněná" odvážila přiblížit se k místu nehody. Následující den jsem se zase musela vrátit do svého univerzitního města, takže poslední informace je taková, že situace už se zase vrátila do normálu, akorát když se malá něčím vyděsí, tak je trošku agresivnější... Mohlo to dopadnout i hůř...
Ale teď už je to vážně všechno, takže se zase na dobu neurčitou loučím a přihlásím se snad nejpozději se zprávami o kastraci.