Události léta a podzimu
Jejda, koukám, že jsem tu už dlouho neudělala ani tečku. Přátelé, ten čas ale letí… Kromě toho, že jsme s kočičí smečkou celkem bez problémů na chatě strávili slunečné i méně slunečné léto, se celkem nic nového nestalo, tedy aspoň doteď.
Mrňata pořád rostla a sílila, dávala ptáčatům cosi jako rychlokurz létání, aneb „nauč se lítat, nebo tě sežeru“ a myším nedávala vůbec žádnou šanci. S rozkoší vystavovala své lesklé kožíšky na sluníčku, jakoby si chtěla schovat nějaké to teplíčko na zimu. Jak se pomalu začalo ochlazovat, staly se naše holčičky nápadně mazlivější, jednoduše proto, že našich klínech přece na rozdíl od studené země tlapky nezebou :o). Začalo to Černoškou (z té se mimochodem od doby co jsou venku stala neuvěřitelná mazlina), od ní to „chytila“ dříve maximálně obezřetná Mourina (dneska už mi sama skočí na klín a ještě mi vynadá, když ji nezačnu hned hladit) a nakonec se přidala i Píšťalka… No tři kočky na klíně, to už je, panečku, něco.
S podzimem nastala také doba pro sklizeň jablek, kterých se nám letos urodila opravdu horda. Holčičky si asi řekly, že nám naši péči nezůstanou dlužny, a tak když šla mamka otrhat pár jablíček na nějaký ten víkendový štrůdl nebo jiný koláč, tak si naše rošťandy řekly, že nám předvedou své téměř veverčí akrobatické umění, vylezly na strom a šup na tenké větvičky jabloně. Jak viděly, že ubývají ty šťavnaté kulaté nesmysly z větví, asi jim to přišlo jako náramná legrace, protože začaly tlapkou plácat do jablek a mamka už pak měla co dělat, aby je pochytala za letu… :o))
Takhle tedy naše rošťandy dále zpestřují naše dny, občas zlobí, ale většinou nám kouzlí úsměvy na tvářích.